Osmáci se dnes vydali na místo opředené legendou - sopku Sete Cidades, která se nachází v západní části ostrova São Miguel. V kaldeře se nachází dvě jezera - Lagoa Azul s modrým odstínem vody a Lagoa Verde s odstín zelené. Ale nejprve k samotné legendě...

Kdysi dávno, na ostrově São Miguel v srdci Azor, žil starý král se svou jedinou dcerou. Princezna měla oči barvy nebe po bouřce a krok tak lehký, že ani kapradí pod ním nešustilo. Král ji střežil jako nejvzácnější perlu a dovolil jí chodit jen po palácových zahradách lemovaných hortenziemi.
Jednoho dne se však princezna ztratila mezi modrými květy a vyšlápla po úzké stezce do kaldery dávné sopky. Tam, na okraji zelených luk, potkala mladého pastýře s očima hlubokýma jako les po dešti. Mluvili spolu nejprve o mracích, pak o hvězdách, a nakonec o tom, jaké to je mít svobodu v nohou i v srdci. A jak to v pohádkách bývá, zamilovali se.
Když se král dozvěděl, že se princezna schází s prostým pastýřem, rozkázal, aby se jejich cesty navždy rozdělily. Pro dceru vybral urozeného ženicha a přísně zakázal další setkání. Princezna prosila, aby směla milého aspoň naposledy spatřit. Král nakonec svolil – prý ať se rozloučí a zapomene.
Sešli se tedy uprostřed kaldery, kde se louky dotýkají starých lávových stěn. Stáli proti sobě a slova se jim pletla do uzlíku v hrdle. Když už nebylo co říct, zůstaly jen slzy. Z princezniných očí se kutálely kapky jasně modré, jako by se nebe rozpustilo v vodě; z pastýřových se sypaly slzy zelené, v nichž se zrcadlily všechny louky ostrova.
Plakali tak dlouho, až se slzy rozlily do dvou kotlin, které se dotýkají jako dvě spojené dlaně. Tam, kde se rozloučili, vznikla úzká hráz – aby se mohli dívat jeden na druhého, i když se jejich svět rozdělil.
Od té doby se těm vodám říká Modré a Zelené jezero v kráteru Sete Cidades. Když je obloha čistá, Modré jezero září jako princezniny oči; když se trávy vlní ve větru, Zelené jezero se chvěje barvou pastýřových pohledů. A lidé říkají, že kdo přejde po hrázi mezi nimi, uslyší v šumění vln tichý šepot dvou srdcí, která na sebe odmítla zapomenout.
Ať tedy ví každý poutník: jsou slzy, které bolí – a jsou slzy, z nichž se rodí jezera. A tahle dvě střeží v srdci Azor příběh lásky, kterou nedokázal přehlušit ani hlas krále, ani mlčení dávné sopky.

Vybaveni velkou svačinou na cestu, dobrou náladou a nezměrným očekáváním nového, vyrazili jsme k jezírkům nad Ponta Delgada. Lagoa das Empadadas nás přivítala tichem mezi cypřiši a klidnou hladinou. Další zastávka spojená s krátkým stoupáním k Lagoa do Canário a vyhlídkou, která si zaslouží potlesk. Kaldera se otevřela jako dvoustránka z učebnice, jen v lepším rozlišení. Vítr foukal tak akorát, aby ochladil rozpálené tváře. Následovala „Ústa pekla“ , což je ve skutečnosti Mirante da Grota do Inferno, vyhlídka s nádherným výhledem na lagunu Sete Cidades, která je součástí chráněné krajinné oblasti Sete Cidades. Tato vyhlídka, která se nachází ve vysoké nadmořské výšce, nabízí jeden z nejznámějších výhledů na ostrově a je nutností pro každého, kdo navštíví São Miguel.
V Sete Cidades jsme pak doplnili energii, aby následovalo něco, co jsme nečekali. Návštěva pětihvězdičkového hotelu Monte Palace. Tedy betonového skeletu tohoto hotelového Titanicu. Výhled byl opět přenádherný. Pod námi Modré a Zelené jezero, oddělené hrází. Tady se potkala geografie, historie a literatura na jednom místě. 
Přes Sete Cidades jsme pokračovali po serpentýnkách na další vyhlídky až k hladině oceánu k další vyhlídce, tentokrát velmi "husté" - Ponta do Escalvado je dramatická vyhlídka z útesu.V Mosteiros jsme opět skočili do Atlantiku. Vlny učily respekt, kamenné okraje zase opatrnost a právě tady jsme se potkali s návštěvou, kterou jsme nečekali. Ale pan učitel Luis Ferreira ano. Sympatická paní Isabel Baltazar (pracující na pozici Coordinator of the European Parliament Ambassador School Project) přijela na návštěvu školy a nenechala si ujít popovídání s azorskou-českou skupinou žáků.  Příjemné setkání plné zvídavých otázek a odpovědí z obou stran o našem pobytu, kamarádech, o Evropě, cestování...
Domů posíláme vzkaz: Díky dnešní pohádce o dvou jezerech byl náš den tak trochu modro-zelený. 

Os alunos do 8.º ano partiram hoje rumo a lugares envoltos em lenda — a Caldeira das Sete Cidades, na parte ocidental da ilha de São Miguel. Na caldeira há duas lagoas — a Lagoa Azul, com um tom azul de água, e a Lagoa Verde, com tonalidade esverdeada. Mas antes, a própria lenda…
Em tempos muito antigos, na ilha de São Miguel, no coração dos Açores, vivia um velho rei com a sua única filha. A princesa tinha olhos da cor do céu depois da tempestade e um passo tão leve que nem os fetos sussurravam por baixo. O rei guardava-a como a pérola mais rara e só lhe permitia passear pelos jardins do palácio, ladeados de hortênsias.
Um dia, porém, a princesa perdeu-se entre as flores azuis e subiu por uma vereda estreita até à caldeira de um vulcão antigo. Ali, à beira dos prados verdes, encontrou um jovem pastor com olhos profundos como o bosque depois da chuva. Falaram primeiro de nuvens, depois de estrelas e, por fim, do que é ter liberdade nos passos e no coração. E, como nas histórias, apaixonaram-se.
Quando o rei soube que a princesa se encontrava com um simples pastor, ordenou que os seus caminhos ficassem para sempre separados. Escolheu para a filha um noivo de sangue nobre e proibiu novos encontros. A princesa implorou para ver o seu amado pelo menos uma última vez. O rei acabou por ceder — que se despedissem e esquecessem.
Encontraram-se então no meio da caldeira, onde os prados tocam as antigas paredes de lava. Ficaram frente a frente, com as palavras a fazerem um nó na garganta. Quando já não houve o que dizer, sobraram apenas as lágrimas. Dos olhos da princesa rolavam gotas de um azul límpido, como se o céu se tivesse dissolvido na água; dos olhos do pastor caíam lágrimas verdes, onde se espelhavam todos os prados da ilha.
Choraram tanto que as lágrimas se derramaram em duas bacias que se tocam como duas palmas unidas. No lugar da despedida nasceu um istmo estreito — uma espécie de ponte — para que pudessem olhar um para o outro, mesmo que os seus mundos tivessem ficado separados.
Desde então, aquelas águas ficaram conhecidas como a Lagoa Azul e a Lagoa Verde, no cráter das Sete Cidades. Quando o céu está limpo, a Lagoa Azul brilha como os olhos da princesa; quando as ervas ondulam ao vento, a Lagoa Verde estremece com a cor do olhar do pastor. E por cá diz-se que quem atravessa a ponte entre as duas, ouve no sussurro das ondas o murmúrio de dois corações que se recusaram a esquecer-se.
Saiba, pois, todo o viajante: há lágrimas que doem — e há lágrimas de que nascem lagoas. E estas duas guardam, no coração dos Açores, a história de um amor que nem a voz do rei nem o silêncio do antigo vulcão conseguiram calar.
Munidos de um belo lanche para o caminho, boa disposição e uma imensa vontade de descobrir coisas novas, partimos para as lagoas acima de Ponta Delgada. A Lagoa das Empadadas acolheu-nos com o silêncio entre os ciprestes e um espelho de água tranquilo. Seguiu-se uma curta subida até à Lagoa do Canário e um miradouro que bem merecia aplauso. A caldeira abriu-se como uma dupla página de manual — só que em melhor resolução. O vento soprava na medida certa para refrescar as faces quentes.
Depois veio a “Boca do Inferno”, ou melhor, o Miradouro da Grota do Inferno, com uma vista magnífica sobre a lagoa das Sete Cidades, parte da Paisagem Protegida das Sete Cidades. Situado a grande altitude, este miradouro oferece uma das vistas mais célebres da ilha — paragem obrigatória para quem visita São Miguel.
Nas Sete Cidades reabastecemos energias e seguiu-se algo inesperado: a visita ao hotel de cinco estrelas Monte Palace. Ou melhor, ao esqueleto de betão deste Titanic hoteleiro. A vista, outra vez, de cortar a respiração. A nossos pés, a Lagoa Azul e a Lagoa Verde, separadas pela ponte. Aqui, geografia, história e literatura deram as mãos.
Atravessámos as Sete Cidades pelas estradas serpenteantes rumo a mais miradouros, até chegarmos ao nível do mar e a outro ponto de vista, desta vez mesmo “brutal”: a Ponta do Escalvado, um miradouro dramático sobre a arriba. Em Mosteiros voltámos a mergulhar no Atlântico. As ondas ensinaram respeito; as bordas de pedra, prudência. E foi ali que nos cruzámos com uma visita que não esperávamos. Mas o professor Luís Ferreira, esse, sim. A simpática D. Isabel Baltazar, Coordenadora do projeto Escolas Embaixadoras do Parlamento Europeu (EPAS), veio à escola e não perdeu a oportunidade de conversar com o nosso grupo açoriano-checo de alunos. Um encontro agradabilíssimo, cheio de perguntas curiosas e respostas de parte a parte sobre a nossa estadia, os amigos, a Europa, as viagens…
Para casa segue o recado: graças ao conto de hoje sobre as duas lagoas, o nosso dia foi um bocadinho azul-verde.