Třetí etapa vodního dobrodružství začala svižně – a to doslova. V chráněné krajinné oblasti Blanského lesa řeka rozhodně nezahálela a nenechala nás jen tak lelkovat na kanoích. Teda možná by nechala, ale instruktoři byli neúprosní. Za pouhé tři hodinky jsme dorazili na tradiční zastávku všech správných vodáků – k občerstvení U Rybů.
Tam na nás čekalo menu hodné vodácké expedice: poctivá čočková polévka, domácí limonády a další dobroty, které z nás udělaly na chvíli labužníky. Ale s plným žaludkem se pádlování lépe snáší, to ví každý.
Poslední vodní výzvou celé výpravy byla nová šlajsna před Boršovem – elegantní sklouznutí dolů po proudu, poslední šplíchnutí, poslední výkřiky a bylo to. Z vody jsme vylézali s pocitem, že jsme si to fakt užili.
Ale pak přišla ta pravá zkouška. Fyzická. Psychická. Logistická. K nádraží dorazil regionální vlak… a byl to jeden vagón. Jeden. Když strojvedoucí uviděl na peróně dav připomínající festivalovou frontu na občerstvení, asi zvažoval, že se vymluví na zpoždění a nezastaví. Nakonec zastavil – a stal se svědkem historického okamžiku. Všichni jsme se vešli. Klobouk dolů. GW Train propásl šanci na zápis do Guinessovy knihy rekordů.
Zatímco náš vlak vyrazil, České dráhy se rozhodly pro jiný scénář – díky spadlým trolejím zůstalo několik navazujících spojů v Českých Budějovicích stát. Atmosféra na nádraží připomínala menší demonstraci. Ti šťastnější byli zachráněni obětavými rodiči, ti ještě statečnější dorazili do Tábora se zpožděním, které už ani dispečer nevěděl, jak počítat.
Ale upřímně? Stálo to za to. Voda, slunce, dobrodružství, zážitky… a historky, které se budou ještě dlouho vyprávět.