Ráno u penzionu Eder začalo přesně tak, jak má správný outdoorový den začít: helmami, koly, lehce rozespalými výrazy a otázkou, jestli má někdo opravdu všechno. Odpověď zněla samozřejmě „jo“, což v překladu znamená: „Zjistíme to za deset minut.“ Po společné startovní fotografii se naše výprava proměnila v cyklistický peloton, který na Lipensku rozhodně budil respekt.
První kilometry ukázaly, že kola jedou, brzdy brzdí....Krátká porada u Pekyho lavičky potvrdila, že následující kilometry mají svůj harmonogram. Pak už se jelo dál – přes lesní cesty, kolem vody, přes mostky a po trasách, kde se střídaly krásné výhledy s nenápadnými kopci. Ty se tvářily jako malé, ale nohy měly překvapivě jiný názor. Zastávka na oběd ve Frymburku prověřila asertivní postoj pedagogů s tím, že příště zvolí jinou restauraci na oběd.
Cílem výpravy byl Vítkův hrádek. Po příjezdu se z cyklistů stali objevitelé, horolezci po schodech a hledači nejlepšího místa k odpočinku. Kamenné zdi, výhledy do krajiny a slunce nad hlavou vytvořily odpovídající kulisu. Někteří statečně zkoumali zákoutí hradu, jiní strategicky zaujali pozici na skále a předstírali, že přesně takhle odpočívají rytíři po náročném tažení.
Sjezd k přívozu byl pak za odměnu, resp. prověřil dokonalou přípravu kol. večer pak nabídl zaslouženou regeneraci. Voda v bazénu splnila svou roli dokonale: ochladila přehřáté sportovce, zlepšila náladu a některým účastníkům možná na chvíli vrátila pocit, že nohy nejsou jen dvě bolavé připomínky ranní vyjížďky. Kdo neplaval, ten odpočíval. Kdo neodpočíval, ten plánoval, kdy bude odpočívat.
A protože správný outdoorový kurz nekončí pouze tím, že se všichni najedí a smočí, přišel večer další úkol: sběr dříví na oheň následujícího dne. Větve malé, střední i takové, které už skoro vypadaly jako stavební materiál, putovaly do společných zásob. Někteří nesli klacíky elegantně, jiní s výrazem dřevorubce po třetí směně. Výsledek byl ale jasný: oheň následujícího dne bude mít z čeho žít.