Hned ráno musel pedagogický tým zpacifikovat revoltu, kterou vyprovokovali dobře cílenými výroky někteří jedinci. Pravděpodobným důvodem byl fakt, že nic nechtějí dělat zbytečně – na co si sem vozili přilby, když nemohou dnešek prožít na kole. Jejich plamenné výroky však po několika minutách vyhasly na prudkém dešti. Velmi ochotně pak vyměnili helmu za pršiplášť a teplé oblečení. Při výstupu z vlaku se možná zdálo, že to bylo špatné rozhodnutí, protože navzdory nepříznivé předpovědi se mraky rozestoupily. Stále doutnající rebélii, které se železné jádro snažilo stále zažehnout, bylo po pár stovkách metrů uhašeno deštěm, jehož síla překonala vzdor. Domluvit se s účastníky outdoorového kurzu bylo od té chvíle možné pouze posunky nebo výrazem tváře. 9 stupňů nad nulou (6 stupňů pocitově) nedovolilo některým účastníkům rozehřát obličej natolik, aby mohli vyjádřit pozitivní emoce. Schopnost absorbovat vtipné hlášky pedagogického týmu se postupně blížila k hranici, kdy se vtipům smál pouze pedagogický tým.
Na Plešném jezeře došlo k nevídanému setkání: naši osmáci a strážce parku. Ten vyjádřil údiv nad odhodláním dětí i pedagogů a aby si v paměti uchoval tento okamžik, zeptal se, kolik nás tam dnes vlastně bylo. Děti nabyly přesvědčení, že cesta zpět bude stejná, jako na kole. Nahoru se musí šlapat, dolu to jede samo. Opak byl pravdou. Úhel sklonu kopce prověřil svalové partie, o kterých děti dosud neměli tušení. Proklamovaný vodní sloupec statečně bojoval s deštěm cestou nahoru, dolu už to pomalu vzdával. Ztuhlé prsty na rukou byly výhodou pouze v případě, když se nedobrovolně setkaly se zemí, aby využily pohyb 4x4.
Pohled na turistickou značku Nová Pec evokoval u mnoha účastníků falešný pocit tepla, který se dostavil až po vstupu do náhodou otevřené restaurace s příznačným názvem Šumava. Roztopená kamna, výborný oběd a možnost nákupu v Jednotě byl podobný efekt, jako přijet s vybitým elektromobilem k vysokorychlostní nabíjecí stanici. Těch 20 kilometrů stálo opravdu zato.